Designeři

Anna Rauferová

Studentka v Ateliéru Produktového designu, vedeném designérem roku 2017 Janem Čapkem na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem, v současné době studuje ve francouzském Nancy na École nationale superiéure d´art et de design. Zaujala už svou skládací lampou, která reprezentovala fakultu na výstavě Designblok 2017 a nyní je představena na výstavě ´Topografie budoucnosti´ v Muzeu města Ústí nad Labem. Trofeje prestižní soutěže Czech Social Awards byly v roce 2018 realizovány podle jejího vítězného návrhu.

Na křižovatce se nic nedozvíš. Vyber cestu a zjistíš, jestli je správná nebo ne.

Vnímáš se už jako designérka anebo víc jako ještě jako studentka?

Jednoznačně jako studentka. Mám před sebou ještě spoustu let studia a učení se. Ani si neumím představit hranici, kdy se člověk začne vnímat jinak.

Jakým způsobem ses k designu dostala? Přes jaké obory, zájmy?

Chodila jsem do školky i prvního stupně základní školy do Montessori. Nejde ani o to, že bychom nějak výjimečně tvořili, ale spíš o to, že v systému Montessori si každý může najít to, co ho baví, kde je jeho potenciál a za tím jít. S důvěrou v sebe sama.

Pak jsem začala docházet do ateliéru kladenského malíře a sochaře Zdeňka Maniny a už se dalo tušit, jakým směrem povede moje cesta. Závěr gymnázia už mě trochu zdržoval od toho, co mě zajímalo. Místo odpoledního vyučování jsem odjížděla na kurzy a přednášky na UMPRUM a strašně jsem si užívala, že se k nám vyučující chovají jako k plnohodnotným dospělým bytostem. Nejdřív jsem přemýšlela o interiérovém designu, ale ´produkt´ jednoznačně vyhrál.

Proč zrovna „produkt“?

Je pravda, že jsem nejdřív mluvila o ´interiéru´, ale časem jsem objevila ´produkt´. Problém je, že lidi, potažmo studenti, často vůbec netuší, že nějaký takový obor existuje a co obnáší. Mě také trvalo, než jsem ho objevila. Začalo se mi zdát, že některé profese jen posunují hotovými věcmi a kombinují je – listují v katalogu – kdybych to měla zjednodušit. Je skvělé, když to někdo hodně dobře umí a má ten správný cit, ale mně to připadalo málo.

Baví mě, že jsem na samotném začátku práce, kdy není vůbec nic, jen myšlenka, pochyby, obhajoba, hledání, spousta práce mezi tím, a na konci je hotový, úplně nový výrobek. To, že vznikne něco úplně nového, co může někoho potěšit nebo mu usnadnit či zpříjemnit nějakou činnost, to je na produktovém designu výjimečné. Vznik úplně nového subjektu. Mnoho profesí tenhle náboj nemá.

Které stylové, slohové, resp. designové období z dějin se ti nejvíc líbí?

Takhle to nedokážu definovat. Z každého období mě oslovuje něco. Hodně mě zajímá tvorba sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Jsou stále vnímány jako normální a běžné a často jsou hodnoceny díky společenským souvislostem docela negativně. Zatím není dostatečný odstup. O to je objevování skvělého designu z této doby tak vzrušující.

Prožíváme přelomové období, kdy se věci denní potřeby, které často běžně používáme v domácnostech a v kancelářích, dostávají do muzeí. Jejich uživatelé se mnohdy domnívají, že mají na stole starou omšelou lampu nebo na zdech nemoderní vypínače. Ta proměna a uznání často skvělého designu bez politických příkras je vzrušující.

Vypíchneš tři věci ze svého portfolia, na které jsi hrdá?

Reflektor

Skládací multifunkční lampa byla první komplexní věcí, kterou jsem sama připravovala. Poprvé jsem spolupracovala s několika dodavateli a prošla cestu od prvotního návrhu až k realizaci, prezentaci a následnému vystavení na Designbloku nebo Monumentální topografii.

Porcelánový čajový servis

Obrovskou výzvou bylo pokusit se zvládnout úplně nový materiál za šibeničně krátkou dobu. Bylo to nasazení a objem práce, které jsem do té doby nikdy nezažila. Keramici procházejí stejnou cestou mnohem pomaleji, důkladněji a jistě s mnohem komplexnější dovedností. Přesto mám z výsledku radost a určitý prvek z konvičky bych si ráda přenesla i do další práce jako takový svůj tag. Pořád mě baví.

Trofeje Czech Social Awards

Narazila jsem na obrovské odborníky v oboru, ateliér Astera glass z Nového Boru, kteří moji práci posouvali dál. K mé představě jsme nakonec došli jinou cestou, než jsem si myslela na začátku, což bylo obohacující zjištění. Spolupráce v takové míře a na takové úrovni byla pro mě něco úplně nového, skvělá zkušenost. Naplňuje mě také, že cena je nositelem radosti a úspěchu, že si deset exponátů odneslo deset vítězů domů a budou pro ně připomínkou téhle nádherné chvíle, tohoto mimořádného období jejich života.

Hraješ i na bubny, holka a bicí, to je neobvyklé. Co tě k nástroji přivedlo?

Jednou jsem si prostě řekla, že to chci. Líbilo se mi, že k tomu sedneš a už to docela hraje, zatímco vyloudit poslouchatelný zvuk na housle, trubku nebo jiný nástroj, chce víc času. I když už byl ročník uzavřený a přijímačky do hudebky dávno pryč, ředitel si mě poslechl, uznale pokýval hlavou, že to má smysl zkusit, a já začala pravidelně docházet a cvičit. V kapele jsme pak měli dobrou partu a prožili neuvěřitelné období.

Cvičíš ještě dnes na bubny? A je potřeba mít jako bubenice svaly? Na zádech, v rukou?

Všichni se vždycky divili, jak taková drobná holka do toho může tolik třískat. Razance mi nikdy nechyběla a síla v rukou taky ne. Je to spíš obráceně, hra na bicí hodně formovala mě. Sezení za bicími mi hodně zpevnilo celé tělo a narovnalo a utužilo záda. Určitě se hodí i koordinace pohybů, sílu v rukou hodně využiju i při práci na různých projektech a zpevněný trup při nekonečném sezení ve škole. Cvičím málo, jen pro radost, kluci z kapely se rozeběhli po školách a profesích a mě dnes víc přitahuje tvorba ve výtvarném umění než v hudbě.

Jak vypadá tvůj pracovní stůl?

Co posloucháš při práci?

Najdu něco, co se mi líbí v široké škále stylů, že by to zrovna při práci bylo něco speciálního, to se říci nedá. Hudbu poslouchám skoro neustále. Vyrostla jsem na Iron Maiden, jejich kolekci mám kompletní, dnes už je to spíš Agnes Obel, Dire Straits, Eddy de Pretto, Unknown Mortal Orchestra, hodně příjemně mi zní ruština…

Mají vůbec design – tedy hmota a konkrétno, vnější tvar, a hudba – tedy cosi neuchopitelného, něco společné?

Určitě. Především je pojítkem tvorba, činnost jejíž ambicí je předat své dílo někam dál. Je to způsob komunikace, sociální interakce, přemýšlíš nad tím, že to někdo bude používat, vnímat a že to vyvolá nějakou zpětnou vazbu. Přemýšlet o tom, co se s dílem bude dít později, jak jej člověk bude vnímat a používat, mě zajímá nejvíc. To snad mají hudebníci s námi společné.

Co ti dává studium v zahraničí? Vidíš nějaké zásadní rozdíly v přístupu k výuce nebo k designu obecně ve Francii a u nás?

Já jsem si vybrala Francii především proto, že jsem měla málo příležitostí udržovat si nebo zdokonalovat jazyk. S angličtinou nebo španělštinou ještě jakž takž přicházím do styku, ale francouzština mě začala míjet, a to mi bylo líto. Nakonec jsem si vybrala i výuku ve francouzštině, což je docela jízda. Jsem v ročníku s rodilými Francouzi, zatímco cizinci, mluvící anglicky jsou jinde a já se s nimi vůbec nepotkám.
Pochopit například, že přednáška je o košíkářství, mi trvalo docela dlouho, až do první obrazové ilustrace. Pak se také říká, že na Erasmu se na jihu Evropy hodně paří a já se chtěla spíš něco naučit. Sever Francie, to je kompromis. Tak trochu Německo, pořádné, organizované, pracovité a jazyk, který mám ráda. Hodně pracujeme s pohybem, potkáváme se s tanečníky a baleťáky, to mě hodně baví. K designu se dá přistupovat mnoha individuálními způsoby bez ohledu na to, jestli je škola ve Francii nebo v Ústí nad Labem. Větší rozdíly v přístupu mohou být uvnitř jednoho ateliéru než v různých zemích.

Jaký máš profesní plán do budoucna, kterým směrem v designu jít?

Zatím je obrovská spousta věcí, které jsem nevyzkoušela a věřím, že mě ještě čekají. Nemyslím, že se jednou zastavím u jednoho typu produktu, typu materiálu nebo tématu. Ráda vidím a hledám ve věcech souvislosti.

Díky za rozhovor

Zdroj a foto: Anna Rauferová,  Jerry Efeb