Jiří Močička: dělej to pořádně nebo vůbec

Rozhovor GI

Neformální rozhovor s odborníkem na nová média, lektorem a korespondentem řady online magazínů.

gi4

V jednom rozhovoru jsi napsal, že zkušenost s vedením bloku přednášek na téma online prezentace v rámci workshopu NEW MEDIA NATION, definitivně rozhodla, že budeš v budoucnu učit. Řiká se kdo neumí, ten učí, ale zároveň většina knížek o designu doporučuje učit, jako jednu z forem sebevzdělávání.

Chcete-li něčemu opravdu rozumět musíte to začít učit. Jaké jsou tvoje důvody proč učíš?

New Media Nation (2002) byl opravdu zlom, ani ne tak v době kdy to celé probíhalo, ale zejména po té, co jsem začal opravdu přednášet. Uvědomil jsem si totiž, jak důležitá je pro mne interakce se studenty. Upřímě řečeno to není ani tak učení, nestojím před katedrou studentů jimž se snažím nalít něco do hlavy – je to otevřená diskuze, kde jsem ten, který posouvá jejich projekty a zkušenosti kupředu. Tato skutečnost je nepředstavitelně inspirující a motivující zároveň. Nemáš ve skupině 30 znuděných studentů, kteří si musí splnit svých 45 min., ale malou skupinu nadšenců jenž se pro daný kurz dobrovolně rozhodli a o to intenzivněji jej absolvují.

Fráze “Kdo neumí ten učí” mi připomíná jednoho z mých předešlých vysokoškolských pedagogů od kterého jsem se nikdy nic nedozvěděl.

Externí přednášky jsou víceméně ucelené bloky, které na sebe volně navazují a jsou naprosto odlišné od látky jenž nabízí mí součastní kolegové. Další nedílnou skutečností je propojení s praktickou částí, která sama o sobě (a to zejména v Anglickém jazyce) dá pořádně zabrat.

Domnívám se, že sebevzdělávání v médiích je moc důležité, více než v jakékoli jiné oblasti, která je s vizuálním světem propojena. Nevytvaříme jen hezké obrázky, ale funkční, interativní aplikace, které reagují na požadavky uživatelů a posouvají obecné vnímání kupředu – což je obrovská zodpovědnost. Mnohdy si ani sami neuvědomujeme jak naše práce ovlivňuje životy jiných lidí.

Knihy samy o sobě jsou dobrým zdrojem informací zejména když jsou v cizím jazyce. Je zde však řada dalších zdrojů, které tě udrží na nohou. První z nich jsou PODCASTy je jich strašná spousta a probrat se nimi musí každý sám, protože jen málo z nich je opravdu kvalitních a také si musíš najít vlastní kanál, který budeš poslouchat. Jsi tak ve spojení s komuniktou lidí, kteří probírají dané téma do hloubky což je interakce, které žádné jiné médium natož škola nemůže nabídnout. Například web design, UI, Flash, WEB 2.0, User Experience jsou kanály jež pravidelně sleduji. Můžeš zcela sptávně manítnout, že to až tak není design v tomto ohledu je zde druhý zdroj, kterým jsou RSS bez nichž si dnes ani nedokážu představit ranní “star up” v práci.*

gi03

    S tou malou skupinkou opravdu zaujatých nadšenců jsi mě připoměl moji zkušenost s učením na VOŠG v Jihlavě. Soukromá vyší odborná škola. Studenti byli víceméně opravdu nadšený a pracovitý, své investované peníze chtěli maximálně zúročit. Problem byl, že ne všichni měli dostatek talentu. Máš také podobnou zkušenost? Učil jsi sice nadšené ale zároveň méně talentované jedince? Jak jsi se s tím vypořádal? Dal jsi jim najevo jak si na tom opravdu stojí, nebo jsi použil individuální přístup a hodnotil jsi je v rámci jejich vlastních hranic? A jak se vlastně obecně koukáš na problematiku soukromého školství (například v design oborech)?

Vzhledem k tomu, že mé přednášky jsou zaměřeny nejen na vizualní, ale i technickou stránku zacházel bych se temínem talent velmi opartně. Protože jak sám dobře víš, to co bravuně vytvoříš ve Photoshopu, nemusí fungovat ve světě internetu a naopak. Takže co se týče toho kreatvního talentu myslím, že obstáli všichni, ba co více domnívám se, že zahraniční studenti projevili více talentu v organizaci vlastních projektů než ti domací.

Mezinárodní studenti jsou daleko pečlivější nejen v přípravě, ale také v tom co si ze školy odnášejí. Rozhodují se pečlivěji jak to bude vypadat a jak se k tomu dostanou – řekněme jakousi strukturu. Tenhle pozoruhodný detail, mne vždy naprosto dostal. Vidíš co přesně dělají a můžeš si to připravit jako kometář pro konzultaci. Studenti, kteří jsou takhle pofilováni mají pak daleko větší šanci na úspěch než ti, kteří chtěji jen prolomit bariéru a být slavnými designéry.

Ale ještě zpět k talentovaným jedincům.

A to je víceméně apel na všechny studenty – nebojte se zeptat!

Řada velmi talentovaných lidí z mého okruhu (budoucích ilustrátorů, fotografů, typografů) se ostýchají zeptat a když pak dojede na názornou ukázku jsou mnohdy zmateni a ztraceni v pojmech. Po idividualní prezentaci pak často slýchám – “jé, to je tak snadné” – ano je. Tedy z mého pohledu – individualní přístup a jakýsi vztah prednášejícího se studentem je základem celeho vzdělávání. Bohužel občas musíš zatnou zuby a říct “takhle teda ne!

Grafický design sám o sobě je multidisciplína, která se nedá ve 3 letech studia naprosto zvládnout. I přesto vídáš akreditované BA designéry jenž nemají potuchu co je “kerning” což je odrazem jak tento systém funguje. Škola jako instituce produkuje počet kreativců, kteří nemají potřebnou základnu pro tuto disciplínu. Vidíš pak řadu malířů kteří nemalují – protože dělají design (což nemusí být špatně).

Škola by měla v první řadě vychovávat sebevědomé individuality a připravovat je na svět pro nejž jsou určeni. Tato příprava by měla zahrnovat tři základní roviny jenž vnímám ze své součastné pozice jako stavební pilíře – být dobrým designérem. Prvním z nich je teoretická a praktická základna v ilustraci, fotografii a zejména typografii. Dalším pilířem řekněne by měla být historická základna a to nejen v designu, ale umění obecně – vnimání souvislostí a inspirace (ne však apropriace té v čechách vidím až moc). No a v neposlední řadě ač to zní paradoxně management. Nemyslím tím však přípravu na daňové poradenství, ale spíš – kdo je designér, co nabízí a jak funguje systém v rámci legislativy a jak se to odráží v kutuře. Jakási sociální zodpovědnost designéra vůči okolí. Jak víš to jsem zmiňoval i v článku pro Magazín Typo.

S tímto základem máš pak možnost si vychovat zodpovědné, kvalitní a uvědomělé designéry jakými byl třeba v minulosti Karel Taige nebo Ladislav Sutnar.

Never heard of it – check the website!

Je tady, ale i jiný pohled a sice s pohled blogger – designér. Několikrát jsem tuto teorii prezentoval před studenty a obhajoval jako správný krok k sebevzdělávání. Jeden příklad za všechny je blogger a designér BITTBOX. Za rok vytvořil jeden z nejčtenějších soukromých blogů o grafickém designu ba co více nabízí řadu užitečných věcí a rad pro začínající designéry. To samo se mu odrazilo v několika rozhovorech a reportážich pro různá média. Ba co více produkuje řadu tutoriálů, které jsou komerčně úspěšné. Jak sám o sobě napsal “Blogování ze mně udělalo opravdu designéra“.

Sám víš jak to je, já jsem z čech poměrně dlouho a v čechách jsem neučil, jen přednášel na otevřených seminářích, takže to neposoudím. Nicméně soukromé školy tady v Anglii mají naprosto odlišný přístup ke studentům než ty ostatní. Volal ti například některý ze studentů, že potřebuje poradit ve 22:30? Asi ne. Na soukromé škole je to celkem běžné. Řada mezinárodních studentů platí za BA bezmála £8000 někdy az £12000 (cca 240 000 Kč) takže škola pro ně musí zajistit adekvátní studijní prostředí.

gi02

Tenhle detail jsem objevil taky. Například, když jsem měl možnost vidět klauzurní práci Matea Lorenziho (ital studující design v benátkách), se kterým jsem se seznámil během mé stáže v Dumbaru. Jen jeho research dokument, byl obsahlejší a celistvější, než vetšina teoretických magisterských prací studentů designu na FaVU v brně. A to byla jen research, příprava pro jeho práci. Ta zodpovědnost mě uplně dostala.

Přesně tak, pro srovnání má skušenost s asijskou komunitou studentů, které jem měl možnost poznat za své stáže ve francouzském ESAD. Byli to neskuteční dříči a kvalita jejich projektů byla podpořena neskutečnou precizností. Nutno poznamenat, že řada precizně provedených prací postrádala základní věc a sice – myšlenku.

Naopak má zkušenost s japonskými studenty tady v UK byla / je šokující – jednoduše řečeno dokonalost sama. Preciznost a zanícenost se kterou se vrhali do projeků byla mnohdy až zarážející. Metodologie jejich přípravy dostala i mne a to je co říct. Věděli přesně co dělají, čeho chtějí dosáhnout a výsledek byl ohromující.

Škoda je, že z té doby nemám žádnou fotodokumentaci.

Zastávám proto názor – dělej to pořádně nebo vůbec. To také platí o některých projektech, které jsem dělal a nebo odpískal. Součastná zkušenot odráží to co jsem se snažíl prosadit za své freelance praxe v ČR. Zadání, rozbor, znalost trhu a problematiky klienta s tebe dělá lepšího designéra, protože víš přesně co a pro koho děláš. Pokud ti někdo nabídne projek – potřebuji web příští týden máme prezentaci – říkám automaticky ne. Ne však proto, by to nemohl být dobrý web, ale bez testovaní a pořásné analýzy / přípravy do toho prostě nejdu. Je zde však i řada malých klienů, kteří neznají problematiku webu a chování v prostředí internetu (nebo jak se to dá správně říci česky) a ti nakonec studii ocení daleko více než velké firmy. Uvědomí si totiž svoji pozici na trhu a co vše obnáší být online. A jak jsem nedávno slyšel na jedné prezentaci “You are not the centre of the universe”  nebo česky “nejste středem vesmíru” a o to tady jde. Ale o tom někdy jindy.

Zpět ale k research study tvého kolegy z Studia Dumbar. Po dokončení FaVU jsem rozložil svou diplomku na několik malých dílů, které jsem pak patřičně přepracoval. Po více jak dvou letech práce jsem skončil s krátkou statí cca 28 stran opravdu hodnotného textu, který je v své podstatě zadáním mé doktorandské práce – Digital Typography.

Jak to teď teda vypadá s tvým projektem Digitální typografie? Můžeš čtenářům trochu přiblížit tvůj záměr? Vždy jsem to chápal tak, že motivem k práci na digitální typografii byla absence takového materiálu, která by digitální typografii jasně definovala a tím ji zároveň odlišila od typografie knižní.

Myslím, že neuškodí trochu objasnit jaká byla historie DT před její součastnou podobou. Po obhájení BcA. jsem strávil bezmála 2. měsíce hledáním publikace jež by seriozně definovala prostředí internetu v oblasti typografie. Našel jsem řadu studií zejména na YALE Univerity (USA), Reading University (UK), které v té době pojednávali o obecných zásadách typografie na internetu. Jedna strana byla příliš technická a postrádala vizuální podobu a druhá byla pouze estetická a naopak nereflektovala prostředí pro které je písmo určeno a tak vznikla jakási mezera, kterou jsem si dal za cíl vyplnit.

S politováním jsem nenašel žádnou odezvu v českých vodách a tak jsem se obrátil do světa. Našel jsem 3 lidi jenž publikovali statě o typografii jenž by mohli rozšířit mou práci. Nutno poznamenat, že to nebyli typografové, ale teoretici umění a designéři jenž svou vášeň k typografii obecně nikterak neskrývali. Leeds (UK), Rens (FR), Reims (FR) to byl výčet universit kde jsem se mohl obrátit pro pomoc – nakonec zvítězila Francie a ESAD do které jsem odjel na 4 měsíce.

A tam to všechno začalo – obrovská universitní knihovna se třemi party knih jenom o designu a typografii, aktuální magazíny, ale hlavně videotéka se všemi potřebnými materiály, které jak jinak byly ve francoužštině. S načerpanými materiály jsem pak zahltil pana prof. Laurent Burte, který věci rázně optimalizoval a usměrňoval k podobě, kterou jsem si přivezl zpět do Čech.

Projekt byl rozdělen do čtyř ucelených celků kde každý z nich prezentoval jinou část digitální typografie. Úvod, byl spíše jakýmsi shrnutím poznatků od doby Bauhausu do příchodu digitálního písma na který volně navazovala část zmutovaných typografických pravidlech jenž si v podstatě každý vykládá jinak. Nakonec praktické řešení jednotlivých příkladů, které se do jisté míry shodovalo s tím co prezentuje na svých stránkách Typomil. Smutné je, že jsem neměl možnost prezentovat ani jeden znich.

Dnešní podoba knihy / studie je naprosto odlišná a více se zabývá teorií a principy designu odvozených z univerzálních principů designu a konstrukce písma a layoutu. Kniha je dále rozšířšná o součastné poznatky a sociálni studie chování na internetu, které ovlivňuje vnímáni typografie v širších souvislostech. Tolik tedy strohé shrnutí. Rád bych knihu prezentoval široke veřejnosti a obecně ji uvedl do podvědomí, což ale lepším případě zabere minimálně ještě rok. Kniha jak se dá předpokládat bude mít svou online verzi, která bude z části volně ke stažení. Součástí budou i “theme” které budou reflektovat nově zavedené HTML5, WEB 2.0, SEO, etc. Web bude pravděpodobně dvoujazyčný (EN/CZ) i když to záleží na odezvě.

gi1

Pro srovnání. Mám malou sestru ve školním věku, a když jsem viděl typografickou kvalitu učebnic, tak jsem byl mírně řečeno zděšen. Ale zároveň jsem věděl, že já osobně v tomto směru žádnou nápravu nemůžu udělat. Chyby vidím, ale nejsem typograficky natolik vzdělán, abych to mohl zodpovědně kritizovat.

Upříme české knihy pro děti jsem neviděl už dost dlouho, ale podle toho co vidím v UK je to děs – typografie dostává opravdu někdy na frak.

Zodpovědně kritizovat můžeš, pokud nabízíš řešení. Kritizovat jen tak je spíš ke tvé škodě, protože vlastně tvá kritika nic neřeší a vyzdvihuje tvé jméno v negativním smyslu. Byl jse nedávno součástí rozhovoru na téma dětská literatura – zahrnující ilustraci a typografii a jednoznačně typografie je to poslední co nakladatele zajímá. “Times nebo Baskerville ono je to jedno je to pro děti a nemusíme to kupovat!” Nakonec to, že existuje jakási mentální podoba jazyka už nikoho naprosto nezajímá. Takže nakonec můžeš mít dobrého ilustrátora a dobrého sazeče, ale nakonec rozhodne nakladatel (tedy v našem případě peníze a práce na poslední chvíli).

Na druhé straně si myslím, že to není ani tak o vzdělání jako spíše o citu. Samosebou, že by to mělo být podpořené určitou vědomostí nebo spíš praxí kterou jsi prošel. To z tebe dělá teoretika / praktika.

Z tohoto lidského hlediska, necítil jsi při psaní určitý respekt, nebo dokonce pokoru, že se pouštíš do tak závažného dokumentu, který by například mohl definovat pravidla digitalní typografie podobně, jako definovala pravidla pro tiskoviny typografie od Filipa Blažka? Ten pocit zodpovědnosti může být svazující.

Kdybych byl na úplném začátku řekl bych, že zodpovědnost je obrovská. Nestojím však na úplném začátku mám za sebou beznála 4 roky projektu, jenž dostává podobu, kterou jsem očekával. Navíc nesnažím se věci kritizoval, ale formulovat pro dva různě světy a v tomto směru narůstá jistá nervozita / zodpovědnost. Čekám na feedback z několika universit kde jsem práci poslal a jakmile se to ověří, univerzity budou přizvání jako korespondenti a můžeme participovat / spolupracovat. Ale to je ještě hudba budoucnosti. Jakmile to bude venku budeš první z čechů, který to uvidí.

Měl jsem několik nezavislých rozhovorů, které v jisté míře otevírají téma návaznosti na publikaci Filipa Blažka a Pavla Kočičky Praktická typografie. Můj záměr je poněkud odlišný než byla jejich publikace. V první řadě popisuji rozdílné médium a rozdílné prostředí, které v mnohém není ani definováno a v druhé řadě praktické příklady na kterých byla jejich kniha založena, já separuji v odlišné (interaktivní) formě. Musím ale přiznat, že mnohému jsem se z této knihy naučil – myslím tím nejen obsahově, ale i stylem psaní a organizací jednotlivých statí. Filipovi aktivity pravidelně sleduji – jelikož je to jediný kvalitní TYPO kanál z Čech.

Pokud by tedy měla Digitální Typografie na něco navazovat tak to bude kniha “Die Neue Typographie” of Jana Tschicholda, protože ten stejně jako Ladislav Sutnar jsou mojí nejstálejší teoretickou inspirací.

Děkuji za rozhovor. Závěrem dodávám, že v současné době vyšel s Jiřím článek v časopisu Font a v magazínu Typo.

Díky za pozvání.

Jiří Močička
11. 11. 2008 Grewitch Londýn
www.givision.net
info@givision.net

Lukáš Veverka

https://www.designportal.cz/rozhovory/GI.html

12.12.08