V patičce webových stránek sedmnáctého ročníku Projektu 100 je tak trochu poeticky napsáno „Grafickou podobu Projektu vtiskl Bohdan Heblík“. A jelikož Bohdan tomuto projektu úspěšně „vtiskuje“ grafickou podobu již třetím rokem, rozhodl jsem se ho požádat, jestli by to letošní vizuálno trochu představil a zároveň se podělil o své zkušenosti na tomto projektu.
Rád na tento projekt na stránkách Design portálu upozorňuji, protože si myslím, že takto komplexně vizuálně pojatých projektů u nás moc není. Kromě Bohdanových nesporných „řemeslných” kvalit velmi oceňuji originální koncept a především jeho grafickou část. Tu se mu daří nejen každoročně nastavit na velmi vysokou úroveň, ale je schopen ji po všech stránkách udržet v celém projektu.
Vizualní podobu Projektu 100 jsi měl letos na starosti, pokud se nepletu, už potřetí. V čem byl a je letošní ročník jiný oproti těm předchozím?
Poprvé (v roce 2009) jsem si určil téma „paprsek světla z promítačky“ (úpadková typografie v pomyslném paprsku světla), loni to byla dramaturgicky ucelenější přehlídka se špetkou noir filmů a letos vztahy, resp. „různé podoby lásky“.
A v čem je jiný?
Letos jsem si chtěl pohrát s tématem tak, abych se nevzdal prvoplánových ikon (srdce, láska), které pro mě vždy představují jediné klišé a kýč. Obecně je vizuál takový, jaký je výběr filmů.
Miluji filmy (hlavně v kině), a tak každý rok všechny i několikrát zhlédnu, než se pustím do návrhu koncepce a prvních skic. Jediným podobným prvkem všech ročníků, co jsem dělal, je logo. Poprvé pomyslný schod do kina, podruhé pistole a letos srdce. Logo navíc funguje jako hlavní grafický prvek ve všech inzercích. Takže se mohu v klidu soustředit na plakáty a znělku.
Jak jsi se ke spolupráci s Asociací filmových klubů dostal?
Bylo to tuším v roce 2008. Napadlo mě zapojit se do výběrového řízení na podobu dalšího ročníku LFŠ (s vizuálem, kterému se později začalo říkat prsa v batohu). Bylo to v roce, kdy vyhrála Věrka Marešová. No a ostatní návrhy visely v Redutě, čili jsem dostal pozvání do Uherského Hradiště, a Lenku Zemánkovou na obědě napadlo poslat mi zadání na výběrovku Projektu 100.
Od té doby se vždy na podzim s vedením Asociace sejdeme a řekneme si, co je nového a jestli bych mohl udělat zase další Projekt 100. Vždy jim říkám to samé: „Ano, už jednou jsem řekl, že Vás nemohu nikdy odmítnout“.
Jinak s AČFK spolupracujeme i během roku. Občas na distribučních plakátech, ilustracích, spotech, v létě to byla i publikace nové edice Iniciály. Chtěl bych jim kompletně změnit grafickou podobu, kterou se prezentují, ale je to na dlouho :). Asi jako se mnou a mým portfoliem prací.
Jak je náročné při sedmi plakátech udržet jednu grafickou linii a přitom být stále originální?
Přijde ti to originální? No, já jsem za ty tři léta zjistil, že Projekt 100 mi ze všech zakázek sedí nejvíce. Je to krásné zakončení roku. Každý rok si říkám, že těch plakátů vytvořím víc (i na své oblíbené filmy) a budu mystifikovat filmovou obec.
Obecně ale platí, že jakmile vymyslím grafické pojetí, není problém vytvořit jakýkoli film. Jde pak jen o zpracování mého pohledu na film. Mluvím o tom hodně se svou přítelkyní a společně pak dojdeme k závěru, co by na plakátu mohlo být, resp. jak by mohl plakát náročného diváka oslovit.
Letos jsem postup výroby plakátů pojal jinak. Vytvořil jsem nejprve ilustrace (prezentoval jsem je k pevně stanovenému datu vždy o půlnoci a zapojil Asociaci do hry: „Uhádněte o jaký film se jedná“.) a v závěru ilustrace použil do jednotlivých plakátů.
Oproti minulým ročníkům letos poprvé nemluví na plakátu o filmu typografie, ale ilustrace.
Jak moc jsi měl při navrhování volnou ruku? Byl to boj?
Boj? Vůbec. AČFK mi do práce vůbec nemluví. Toho si velmi vážím. Spoléhají na to, co jim udělám. Asi vědí, že mám moc rád filmy… A to i ty, co mají v distribuci :).
Zajímavá je i festivalová znělka. Kdo se na ní podílel?
Hudbu mi složil (jako loni) Boban Pivodič ze seskupení Forma, script pro snadné animování vytvořil v After effects Lukáš Pitter ze studia 2FRESH.
Jsi spokojen i s finančním ohodnocením?
Ano, jsem spokojen. V podstatě celé tři roky naší spolupráce máme smluvně stanovenou jednu částku, a ta zahrnuje veškerou mou grafickou podporu projektu. Od plakátů a znělky až po inzerce, pozvánky, zkrátka cokoli. Jsem plně k dispozici dnem i nocí, dokud PR oddělení nezavolá a neřekne: „Je konec, Bohdane.“ Popláčeme si a je to… Takto řeším ale i jiné filmové festivaly a zakázky, na kterých pracuji.
A teď otázka trochu mimo. Všimnul jsem si, že tvoje stránky běží na systému Indexhibit. Sám jej už dlouho používám, ale zajímalo by mě, čím tento CMS učaroval tobě?
Chtěl jsem rychlou a spolehlivou platformu na prezentování svých prací. Na indexhibitu svůj web provozuji tři, možná čtyři roky. Nevím… Znáš to, místo práce na svém webu radši pracuješ na práci nové. V podstatě mě nebaví hrabat se ve starých věcech (je to, jak koukat do deníku — vybavíš si situace, co si vyváděl, když si dělal to a to).
Jasně, že bych nejraději přešel na WordPress (už jen kvůli tomu, aby si někdo mohl dát mé stránky do své rss čtečky), ale důvodů, proč to neudělám, je hned několik, především: nechci otravovat své přátelé, aby mi to naprogramovali (sám jsem z tvorby html vypadnul v podstatě zánikem naší společnosti hotpotato.cz).
Radši je otravuji s programováním systému pro mé klienty (aby měli data pohromadě a ne v mailech), nechci se zase přehrabovat ve svých starých referencích a vybavovat si, co jsem vlastně za člověka, a měnit něco, co funguje, jen pro těch další 100 lidí, co tam denně přijde. To mi přijde takové, jak bych to řekl, neekologické, ne? :)
Indexhibit je fajn. Jednoduchá správa, statistiky, co víc si přát…
Nahodil jsem ho i na naše sdružení shu.cz (ještě ten obsah tam dotlačit).
Díky za rozhovor!
Zdroj:
web Bohdana Heblíka
Projekt 100
Martin Kalda
https://www.designportal.cz/graficky_design/projekt-100-2011-bohdan-heblik.html
06.01.11
